Jednoduše, srozumitelně a bez práce

aneb známkováním do škatulky…

Když jsem začínala jako učitelka ve druhé třídě psal se rok 2010. V té době bylo pro mě známkování samozřejmostí. Jednička, dvojka, trojka…tak jednoduché to bylo.

Známkování je srozumitelné, jasné a co si budeme povídat i jednoduché. Opravování sešitů nebylo nijak náročné, kritéria byla jasná. V té době jsem se ani jednou nezamyslela nad tím, zda má známka jinou přidanou hodnotu než jen škatulkovat děti do jednotlivých kategorií. „Nemůžeš zlobit, tohle přece jedničkář nedělá…“ Tohle jsi nemohl vymyslet sám, od koho jsi to opsal? Když máš z matematiky čtyřku…“ A našla bych další takové přirovnání. 

Na vlastní kůži jsem zažila, jaké to je být ve škatulce čtyřkařů či trojkařů.

A ještě těžší je se z téhle škatulky dostat, to prostě nešlo. A co to u mě vzbudilo? NIC, jednoduše nic. Rezignovala jsem a učila se do výše své známky. Také si pamatuji na to, jak jsem dostala 4 pětky ve třetí třídě za řešení slovních úloh. A co mi ta pětka řekla? Neumíš to, ale už mi neřekla, co přesně neumím, jak se to mám naučit. A vidíte, pamatuji si to celých 29 let. A to nechcete…

Dnes se na to dívám jinak. Nechci děti škatulkovat, ale ukázat jim, kam se ve své snaze posunuly, kam kráčí, co se jim podařilo, na čem je potřeba zapracovat a jak. Zdá se Vám, že je to mnohem náročnější? Tak to skutečně je, ale stojí to za to. Přece nemohu hodnotit dítě jen z pohledu vědomostí. Věcí, které mohu u každého hodnotit je mnohem více. Vědomosti, dovednosti, jak je aplikuje při řešení jednotlivých úloh, houževnatost, spolupráci atd., a také můžu hodnotit byť jen minimální pokrok. A to je ono. Každý máme svou cestu, každý máme nějaké předpoklady a přece se nebudeme srovnávat, kdo z nás je na tom lépe, ale budeme pozorovat, jak se na naší cestě posouváme k našemu snu, cíli, který jsme si dali. 

Další kámen úrazu spatřuji v práci s chybou. Pokud používám známky tak chyby je skutečně hodnocena jako chyba. Mnohdy vede ke snížení stupně známky. Ale při slovním hodnocení mohu chybu brát jako prostředek učení a posunutí vpřed. Chyba není špatná, když ji najdeme ať už samostatně, nebo s pomocí, tak nás posune vpřed. Navíc v diktátu či testu nemusím hodnotit chyby, ale to, co je správně. Zkrátka to otočit, tak jednoduché to je. 

S čím naprosto souhlasím je to, že ke slovnímu hodnocení je zapotřebí poznat daného žáka a sledovat jeho cestu. Ano strávím pár večerů psaním slovního hodnocení, ale pak si říkám: “Joooo, tohle je ono!” Možná Vás napadne, že slovní hodnocení je subjektivní. A já vám na to odpovím otázkou: A známka subjektivní není?” Pokud má škola a učitel správně nastavená kritéria hodnocení a dívá se na žáka jako unikátní osobnost, pak to funguje. 

Na závěr mě napadá ještě jedna taková myšlenka, na kterou si určitě mnoho z Vás pamatuje. Dám ti teď na vysvědčení jedničku, ale je to horší jednička a na konci roku to zohledním. To je sice hezké, ale na vysvědčení se objeví pořád jedna a tatáž jednička, není o nic horší než jednička někoho jiného…

Dnes pracuji ve škole, která používá různé formy hodnocení. Ale základem je hodnocení slovní v kombinaci s barevným semaforem na prvním stupni a procentuálním hodnocením na stupni druhém a třetím. A já jsem moc ráda za to, že na takové škole mohu pracovat a co víc, že do ní může chodit můj syn. A moc se těším, jak si jeho slovní vysvědčení společně přečteme.  

Známky, nebo slovní hodnocení?