Je až neuvěřitelné, jak se během pár dnů dokáže změnit počasí. Minulý víkend krásně svítilo sluníčko a s dětmi jsme strávili celé dny venku. Včera nám počasí nepřálo,, a proto jsme s dětmi přemýšleli, co budeme dělat. Nakonec jsme se dohodli, že bychom mohli jít na bazén.

To jsem ještě netušila, jaké dobrodružství nás čeká…

Sbalili jsme všechno potřebné, vyhledali si autobus a vydali se vstříc dobrodružství. To jsem ještě netušila, jak velké bude. Cesta na bazén proběhla bez komplikací, teda až na to, že nám ujel první autobus. Naštěstí, v Praze, jezdí autobusy v intervalu každých 10 minut. Tomík nám od autobusu ukazoval cestu a místo na bazén jsme se ocitli ve sportovní hale. Tomík prohlásil: “Jsem to, ale popleta”. Nevadí, jdeme hledat dál.

Tak jo, konečně jsme našli správný vchod a stojíme frontu u pokladny. Majda, přes veškeré mé snahy pobíhá po recepce, no nic tvářím se, že je vše v pořádku, ač nervozita z pohledů pokladních lehce stoupá. Uff, zaplatila jsem a získala vytoužené hodinky, které nám odměřují čas. Vcházíme do šatny. Panebože nový systém na otevírání skříněk. No nic, to dám… Po několika špatných pokusech se mi to podařilo. Od bazénu nás dělí jen spousta oblečení.

Prostě si to užijeme…

Jsme připraveni a můžeme se vrhnout na zábavu ve vodě. Tobogán, vodní proud, masážní trysky, musím říct, že prostředí je krásné. Blbneme ve vodě. Připadám si jako surikata, potřebovala bych se naklonovat. Dva dětské bazény, dvě děti… Jak to tak bývá, každý chce něco jiného, ale nevadí, zvládáme to. Majda několikrát letí k zemi, protože kachličky jsou kluzké, i přesto, že měla boty. K žádnému úrazu nedošlo a vydáváme se na tobogán, několikrát sjedeme, smějeme se u toho a opravdu si to užíváme. Napadá mě, že by tam mohlo být tepleji.

Zase ta šatna…

Kontroluji čas a zjišťuji, že se blíží konec. Domluvili jsme se, že si půjdeme koupit něco k jídlu do bistra. Zhluboka se nadechnu a vydáváme se do sprch a šaten. Majda miluje Ledové království. Když má ručník tak si z něj dělá vlečku a hraje si na Elzu. Suším Toma a Majda si pochoduje po šatnách a zpívá Jajou. Chytám ji, obléknu a jdu jí sušit hlavu. Vše probíhá v pohodě, Tomík sedí u skříňky, je oblečený a připraven k odchodu. Balím věci do batohu, očima hlídám Majdu a jen tak lehce si chci vyfoukat vlasy.

To néééé…

Suším si vlasy a vidím, že z šatny odchází hlouček asi 8 lidí a mezi nimi je i Majda. Volám na ni, vystřelím a Majda nikde. Vyběhnu z šatny a paní mi říká, že šla doleva. Vracím se zpět, koukám doleva a Majda nikde. běhám po šatně, koukám do převlékáren. Svitne mi naděje, vidím hlavu dítěte, ale Majda to nebyla. Opět běhám po šatně, sbírám věci, Toma a vyběhneme zase ven. Ptám se paní na recepci, zda neviděli malou holčičku v barevném svetru. S ledovým klidem mi paní říká, že ne. Dost se mi uleví, že neutekla ven, do toho mrazu. Paní ještě dodává, že se děti rády zavírají do skříněk.

Naděje…

V tom slyším: “Mámóóó, blabléééé.” Jeee, Majda, ale kde je? Dám Tomovi pokyn, aby seděl, hlídal věci a nikam nechodil. Vydávám se zpět do šaten, Majda nikde. Ok, začínám kontrolovat skříňku po skříňce. Majda zase zavolala a díky tomu, se mi podařilo rozluštit záhadu, kde je. Ve skříňce číslo 29. S úlevou se vracím na recepci, požádám paní, aby mi otevřela skříňku číslo 29. Podařilo se, skříňka otevřená a Majda se směje a říká: “Já, BAF.” Zaplavuje mě pocit úlevy, štěstí. Majdu beru do náruče a společně jdeme k Tomovi, obouváme si boty a vyrážíme domů.

Doma si s úlevou sednu na gauč a celou situaci si přehrávám ještě jednou. S dětmi jsme si užili krásné odpoledne, Majdu opravdu člověk nesmí spustit ani na vteřinu z očí. Naše Majda vydá za 20 dětí ve třídě, člověk se s ní nenudí a je pořád ve střehu. Ale ty radosti, dobrodružství a jiskry radosti v jejích očích, za to stojí.

Co jsem si z toho odnesla? Pořídím si koupací čepici!!! A hlavně se z toho nepo…